Láska neumírá... 5

29. března 2014 v 17:32 | ♀Alex♀ |  Láska neumírá...
Title: Láska neumírá...
By: *Betty*
Part: 5.
Read that bitches!!!

V očích jsem měl slzy. Chtělo se mi brečet. Tak moc se mi chtělo. Ale pochopil jsem, že vlastně nemám důvod. Všechno, co jsem si myslel, že jsem ztratil, mám na dosah ruky.
Podebral jsem malého pod zádíčkama, podepřel jsem mu hlavičku a přitiskl si ho k hrudi.
"Louisi, lásko, zlatíčko, kytičko, medvídku můj milovaný. Proč jsi to udělal? Ještě chvíli bychom to vydrželi, a pak bychom se přiznali. Všichni by konečně věděli, jak to mezi náma bylo. Mohli bychom vyjít na ulici ruku v ruce a všichni by nás spolu viděli... Ale já tě chápu, bylo toho na tebe moc. Přemýšlels ale, co my tady bez tebe budeme dělat? Já tě mám alespoň jako miminko, i když tomu možná nikdy neuvěřím, ale co kluci a tvoje rodina? Tvoje mamka a sestry. Co jim řeknu? Že ses převtělil do novorozeněte? Nevěřili by mi. Nikomu to neřeknu. Mysleli by si, že jsem blázen, šoupli by mě do cvok-housu a tebe do kojeňáku. Budeš moje tajemství, ano? Moje malinké, roztomilé tajemství, které budu z celého srdce milovat," připadal jsem si jako cvok. Ale byl jsem šťastný, že zase mám pro koho žít. I když to Louis být nemusí, i když pak bych si neuměl přestavit, kde se v tom lese vzal...
Vážně už si připadám jako blázen.
Podíval jsem se na hodinky. 0:24. Položil jsem BooBeara zpět na polštář.
"Pojď, Lou. Půjdeme ještě spinkat," přikryl jsem ho tak, že mu trčela pouze hlavička. Očička bloudila ještě chvíli po pokoji, ale během pár minut se začala zavírat, až maličký usnul. Spokojeně jsem se usmál a následoval jsem svého drobného přítele do říše snů.
"Harry, zlato, nerada tě budím, ale měl bys vstávat," uslyšel jsem hlas své sestry. Otočil jsem se na bok a spatřil prázdnou polovinu postele. Zděsil jsem se.
"Gemmo, kde je Louis?" vykřikl jsem.
"Harry on je... je přece mrtvý..." zašeptala tiše.
"Ale já myslím malého Louise. To miminko. Kde je můj drobeček?" sbíhaly se mi do očí slzy a měl jsem co dělat, abych je udržel.
"Malý už je v autosedačce. Pojedeme přece nakupovat."
"No jo. Ženská potřeba," zamumlal jsem pro sebe a protáhl si ztuhlé svaly. Gemma dělala, jakože to neslyšela a nebo to neslyšela opravdu. Po ránu mi mozek pracuje jen na půl. Jestli vůbec...
"Jo a Harry... Neměl bys mu dávat jméno, když si ho nechceš nechat. Zbytečně se na něj upneš a pak..."
"Kdy jsem řekl, že si ho nechci nechat? Je to to jediné, o čem teď vím, že to opravdu chci," skočil jsem jí nezdvořile do řeči.
"Fajn. Ale neměl by se jmenovat Louis. Bude se ti potom hůř vyrovnávat s tou ztrátou..."
"Bude to Louis a tečka. Konec diskuze!" nenechal jsem ji, dnes již podruhé, dokončit větu.
"Jsi strašně tvrdohlavý," konstatovala a vyšla ze dveří.
"Za deset minut v autě!" stačila po mě ještě křiknout. Rychle jsem se oblékl, hodil do sebe něco, co doufám bylo jídlo, a už jsem seděl na sedadle spolujezce. Zkontroloval jsem vzadu Louise a dal Gemmě příkaz k nastartování.
"Takže zrekapitulujeme si, co potřebujeme. Postýlku, plenky, další Sunar, oblečení, hračky, pak takové to houpátko, aby v obýváku nemusel ležet pořád na pohovce, jo a taky kočárek!" vzpomněla si a podívala se na mě, jako by čekala na můj souhlas.
"Ty jsi tady ženská."
"Jenže TY tu máš dítě," hodila očko na Louise.
"Ženská vybírá, chlap platí. Takhle to vždy bylo a bude a já na tom nehodlám nic měnit."
"Řekl Harry Styles, který nikdy nechodí nakupovat s ženou, jelikož jeho sexuální orientace se na tento druh člověka nezaměřuje," pousmála se Gemma.
"A kdo s tebou furt létá z obchodu do obchodu? Myslím, že odpověď zní opět: Harry Styles!" štekl jsem a podíval se z okna.
"Tady to vypadá, že by tu něco mohlo být..." chtěla zastavit před rozpadajícím se krámkem.
"To si snad děláš jenom srandu? Louis musí dostat to nejlepší. Okamžitě nastartuj. Jedeme do Londýna do toho nejprestižnějšího obchodu pro děti v celé Anglii."
"A jak to bude asi vypadat, když si tam TY nakráčíš s malým dítětem. Hm?" pozvedla obočí.
"To je mi úplně jedno. Nějak to vymyslíme. Já chci pro Louise jen to nejlepší," mrkl jsem dozadu.
"Ty si vážně nemáš říct..." řekla Gemma a auto se rozjelo. Na parkovišti byl zatím klid, jelikož nikdo nevěděl, kdo se v právě přijíždějícím autu skrývá. Opatrně jsem otevřel dveře. Vzduch čistý. Vyndal jsem Louiho z autosedačky a on se uvelebil v mém náručí. Byl tak strašně malinký.
"Jdeme. Než si nás někdo všimne," sykla po mě Gemma.
"Jo a ještě..." přicupitala ke mě a narazila mi na hlavu nějakou čepici a nasadila mi brýle podobné těm, které Zaynovi někdo hodil při koncertu na stage. Sama si ovázala hlavu šátkem.
"Máš štěstí, že jsem se nechala nabarvit na hnědo," okomentovala a já musel souhlasit. S jejími zelenými cí fialovými vlasy, by nás lidí poznali mnohem snadněji. Doufám, že nás nepozná nikdo. Nechci mít zbytečné problémy.
"Chytrý chameleónek," pohladil jsem ji provokativně po jejím novém účesu. Vyplázla na mě jazyk a vyrazili jsme k obchodu.
"Chyť mě za ruku," pošeptala mi, když se před náma automaticky otevřely vchodové dveře. Nestihl jsem se ani zeptat proč. Chňapla mě za levačku a vešli jsme do obchodu.
"Přejete si něco?" přitočil se k nám téměř ihned nějaký pán.
"Já a tady manžel bychom potřebovali nakoupit nějakou výbavičku tady pro našeho novorozeného synka," ujala se slova Gemma, protože mě úplně vyschlo v krku. Přitiskl jsem si Louise blíž k tělu, jako bych měl strach, že by mu mohl někdo ublížit.
"Tak to jste na správném místě," pousmál se, možná až moc křečovitě, pan obsluha a už nás vedl první uličkou.
O hodinu a čtvrt později už jsem vytahoval z peněženky veškerou svou hotovost. S kartou by totiž mohly být problémy. Naštěstí jsem jich měl dost. Nevím proč, ale stále jsem ty tři tisíce liber, které jsem dostál, už ani nevím kde. Mnoho lidí by řeklo, že nosit tolik peněz není bezpečné, ale já narozdíl od nich, si své peníze ohlídat umím. A i kdybych je ztratil, stále jich mám až moc.
Zaměstnanci nám pomohli naložit nákup do auta. Ještě, že jsme měli ségřinu mini dodávku. Zapásal jsem Louise do sedačky a mohli jsme vyjet. Díky bohu nás nikdo nepoznal.
"Kdy to řekneš klukům?" zeptala se po chvíli jízdy Gemma.
"Co?"
"No to o Louisovi... Teda o obou dvou. Že umřel ten velký a vzal sis tady toho malého." Píchlo mě to u srdce. Gemma nevěděla.
V tom jsem si na něco vzpomněl.
"A sakra. Já jsem zapomněl. Dneska jsme měli mít zkoušku," praštil jsem se do čela.
"Chceš tam odvézt?" nabídla mi Gemma.
"To bys byla hodná. Kluci by mě zabili. A máš pravdu. O Louisovi bych jim říct měl. Aspoň o tom velkém," dodal jsem a nasměroval ségru až k naší zkušebně.
"Mám na tebe počkat?" ptala se mě, když jsem si odepínal bezpečnostní pás.
"Není třeba. Tohle bude na dýl. Jeď s Louisem domů a postarej se mi o něj prosím. Však on už mě někdo domů odveze," vystoupil jsem a sledoval, jak auto mizí za zatáčkou.
"To zvládneš Harry," snažil jsem se dodat si sebevědomí. Nádech a výdech. Když už jsem byl dostatečně odhodlaný, vykročil jsem pravou nohou, připraven říct klukům snad tu nejtěžší věc v životě. Že One Direction už není kompletní. Že jsme přišli o jednoho člena.
Pár slov autorky: Omlouvám se za časovou prodlevu, ale na horách wi-fi vážně nebyla a chvíli mi trvalo, než jsem se po prázdninách zařadila zpátky do pracovního režimu. Test z dějepisu mě dokonale probudil :D
Tak snad se vám dnešní kapitolka líbila a jestli jo, tak prosím-
Hvězdičkujte, lépe komentujte, ať vím co mám zlepšovat.

Vaše *Betty*
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama